Tlející dřevo, které se ponechává na území Národního parku Šumava nejen v bezzásahových oblastech, dodnes u návštěvníků vyvolává mnoho otázek. My na ně máme odpovědi.
Ponechávání tlejícího dřeva v lesních porostech se v hospodářských lesích, takzvaně „moc nenosí“. Je to vcelku logické, každý kousek dřevní hmoty má svojí finanční hodnotu, ať už jsou to kmeny stromů té nejvyšší kvality, nebo ty nejslabší větvičky, které se využijí na dřevní štěpku.
A protože hospodářské lesy tvoří v České republice drtivou většinu rozlohy lesních komplexů, lidé logicky nejsou zvyklí na mrtvé, šedivé kmeny stromů tyčící se k obloze nebo na ty, které se už rozkládají na zemi.
A proto se ptají. Ptají se v terénu třeba našich strážců, nebo v informačních střediscích NP Šumava a pochopitelně i na sociálních sítích.
Zde jsou ty nejčastější dotazy:
Je pochopitelné, že pohled na smrt – a šedivé kmeny smrků tu smrt jasně představují – není nijak příjemná. Přesto ale smrt ve všech podobách k životu patří a co víc, smrt je příležitostí pro velmi pestrý život.
Pokud by totiž nezůstávalo tlející dřevo v lesích, nemohly by tam žít a rozvíjet se stovky druhů brouků, chyběly by důležité houby, a také mnohé druhy ptáků by neměli životní prostor pro hnízdění a neměli by potravu.
Tedy tlející dřevo ve všech podobách je sice mrtvé, ale přitom plné života – a to je určitě ten pohled, který spíše než depresi vyvolává radost.
Člověk má rád řád a pořádek. I ten největší bordelář má v některých věcech systém a tak je vcelku logické, že pohled na přírodu, které necháváme volnost a my, lidé, ji nijak neusměrňujeme, je pro nás nepořádkem.
Takto ale lesy vypadaly přirozeně ještě celkem nedávno – před nějakými dvěma až třemi sty lety, než jsme se pustili do systémového hospodaření v lesích a zajišťovali si tak obnovitelnou surovinu pro stavebnictví, výrobu nábytku, zdroj tepla.
Dnes se na většině Evropy rozkládají hospodářské lesy, těch ryze přírodních, těch, které nebyly lidmi ovlivněné a těch, které necháváme pouze přírodě, jsou jednotky procent.
Šumava je jedním z velmi mála míst v Evropě, kde existuje relativně rozsáhlý komplex bezzásahových lesů, a proto nejsou lesy v národních parcích podle zákona lesy hospodářské.
Tlející dřevo se na Šumavě neponechává jen v bezzásahových oblastech, ve kterých jsou pahýly zlomů různě vysoké a různě rozlámané, ale také v zásahových lokalitách a podél turistických tras.
Právě v těch dvou posledně jmenovaných případech se nechávají tak vysoké pahýly, jak je dokáže speciální lesní technika – harvestory s kácecími hlavicemi.
Podél turistických cest kácíme i souše v bezzásahových zónách, pokud to je možné, a to z důvodu zvýšení bezpečnosti. Dvou až třímetrové pahýly jsou přitom velmi malým bezpečnostním rizikem a zachovávají důležitou biologickou hodnotu.
V zásahových oblastech touto formou zajišťujeme určitou zásobu tlejícího dřeva, která by měla obohatit tento les o důležité živiny a také o životní prostor pro živočichy a houby.
Požární nebezpečí v lesích není možné podceňovat. Existuje 365 dnů v roce a to jak v „živém“, zeleném lese, na holinách po těžbě, tak i v bezzásahových zónách.
Správa NP Šumava má přitom za povinnost udržovat průjezdné cesty, které jsou uvedené v Dokumentaci pro zdolávání požárů na celém území národního parku.
Tyto cesty jsou udržovány i v přírodních a klidových zónách a navíc jsou na celém území vytvořená a přesně určená náběrová místa pro vodu do cisteren.
Jak se vyjadřujeme už v předchozí odpovědi, dřevo, přesněji řečeno dřevní hmotu, ponecháváme k zetlení i v zásahových oblastech, v zónách přírodě blízkých a zónách soustředěné péče.
V lesích necháváme různě vysoké pařezy, nebo pahýly, odkorněné dřevo smrků, téměř veškeré dřevo listnáčů a jedlí. Dále větve, které zpravidla neshrabáváme na hromady a různě dlouhé špičky stromů.
V průměru je v NP Šumava více než 50 m3 dřevní hmoty na jednom hektaru zásahového lesa.
Tlející kmeny stromů se rozkládají desítky a ne zřídka více než sto let. Záleží přitom na mnoha okolnostech, jako je prostředí, ve kterém se rozkládají – ve stinném a vlhkém prostředí je rozklad rychlejší nežli na slunném a kamenitém stanovišti.
Záleží také na tom, jak dlouho souše stojí, když spadne, jak vysoko je nad terénem, jak dlouho dřevo zůstane pokryté kůrou atd.
Jehličnaté dříví se obecně rozkládá rychleji než listnaté. Ovšem i zde existují rozdíly a to s ohledem na strukturu, nebo tvrdost dřeva. Topol nebo například osika se rozloží relativně rychle, avšak buk nebo dub může tlít i stovky let.
Ponechávání tlejícího dřeva v lesích je pro návštěvníky potenciálním rizikem. Správa NP Šumava souše podél turistických tras kácí, ale přesto může každá souše ale také zelený živý strom, či jejich části, spadnout.
Lidé musejí být obezřetní také při překračování ležících kmenů, které ve vlhkém prostředí kloužou a při případném dopadu hrozí zranění.
Avšak, divočina je atraktivní a každý člověk by si ji měl zažít. Při každém pohybu v přírodě a v jakémkoli lese obzvlášť je nutné být velmi obezřetný!
