Zásadně změnila tvář Šumavy – vichřice udeřila před 150 lety. Je možné ji porovnávat s orkánem Kyrill?

„Podle dostupných pramenů předcházela vichřici velká tlaková níže nebo několik tlakových níží za sebou. Říjen byl tehdy velmi studený, větrný a deštivý. Jen těsně před vichřicí se udělalo pěkné počasí – dalo by se říci, že to byl takový klid před bouří,“ říká ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Pak několik hodin zuřil nad Šumavou vichr, který s největší pravděpodobností dosahoval síly orkánu. Podle nejrůznějších popisů z obecních kronik působil velké škody nejen v lesích, ale také na domech a dalších lidských majetcích.

„To je první moment, ve kterém se nabízí srovnání s orkánem Kyrill, který udeřil na Šumavě 18. ledna 2007 a dosahoval v nárazech rychlostí 168 km/h. Rychlost vichřice z října roku 1870 bohužel neznáme, ale podle popsaných škod se dá předpokládat, že v nárazech dosahovala vyšších rychlostí než Kyrill,“ uvažuje Pavel Hubený.

Druhým spojujícím momentem je to, že největší objem polomů byl tam, kde se dříve těžilo dříví, nebo před rokem 2007 zasahovalo proti kůrovci.

Jaký objem polomů vichřice před sto padesáti lety způsobila, však přesně není známo. Z dostupných pramenů, popisů a lesnických záznamů je však možné dedukovat, že vichřici padlo za oběť podobné stromů, jako při orkánu Kyrill.

„V roce 2007 Kyrill vyvrátil nebo polámal okolo jednoho milionu metrů krychlových dříví. V témže roce se zpracovalo okolo 750 000 m3 polomového dříví a v dalších pěti letech pak vytěžilo 1 100 000 m3 kůrovcem napadených stromů. Zároveň v bezzásahových územích odumřelo zhruba 1,5 milionu m3 stromů,“ vypočítává náměstek ředitele Správy NP Šumava Jan Kozel.

Také kůrovcová gradace po vichřici v roce 1870 výrazně zvýšila těžby pravděpodobně o stovky tisíc kubických metrů ročně. Do konce kalamity v roce 1877 bylo vytěženo zhruba stejné množství kůrovcem napadených smrků, jako vyvrátila sama vichřice. Toto období je označováno jako období zlatého broučka. Těžba kůrovcem napadeného dříví totiž zaměstnala tisíce dřevorubců nejen z Čech, ale i z mnohých evropských zemí.

„Následně se část lesů uměle obnovovala. Hlavní obnovní činností byla síje, při které se nesázely vždy sazenice stromů, jako v dnešní době, ale vysévala se přímo semena. Takto kombinovaná umělá obnova proběhla pravděpodobně na několika tisících hektarech, přežilo ale i mnoho stromů z tehdejší přirozené obnovy.“ předpokládá Jan Kozel.

Dodnes dochované texty o „zkáze“ šumavských lesů, o ohromných těžbách a následného zalesňování pak mohou v současné době vyvolávat dojem, že vichřice v roce 1870 a následná kůrovcová gradace byla tak zásadní, že zde nezůstaly žádné původní lesy.

„Taková interpretace je ale určitě mylná. Monitoring věkové struktury lesních celků v různých částech Šumavy dokazuje, že velké množství stromů přežilo jak větrnou, tak i kůrovcovou disturbanci,“ říká Pavel Hubený a dodává: „Ve vzrostlých lesích Šumavy rostlo do roku 2000 asi 12% stromů, které vyklíčily před vichřicí v roce 1870.  Třeba teď aktuálně jsme na Pramenech Vltavy káceli nebezpečné souše v okolí turistické stezky. Jsou to stromy, které uschly po napadení kůrovců po roce 2007 a nás pochopitelně zajímal jejich věk. U mnohých z nich počet jejich letokruhů přesáhl 300 let.“

Orkán Kyrill, vichřice z roku 1870, ale také další vichřice z roku 1820, 1764 a hlavně z roku 1740 ukazují na jednu věc – tyto zlomové události jsou běžnou součástí Šumavy.

„Tyto silné disturbance se opakují se železnou pravidelností. Zhruba každých 150 let přijde nějaká velká větrná kalamita, po ní kůrovcová gradace. Připravený podrost pod stínem dospělých smrků dostane šanci a nahradí tak své předchůdce. A za dalších 150 let se to zase zopakuje. Mezi tím přijde několik menších větrných událostí a pak zase jedna větší. Nikdy to ale neznamenalo totální destrukci lesů na celé Šumavě, ale vždy jen na nějaké části. Z pohledu šumavských lesů se tedy není třeba obávat nějakých dalších vichřic, či orkánů, které určitě přijdou, pro přírodu totiž nejsou zkázou, jak si můžeme my lidé myslet, ale jsou zase novou šancí pro další život,“ zakončuje ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.